Chrám je postaven v novorománském slohu, je dvoulodní a mezi apsidou a vedlejší lodí stojí 43 metrů vysoká věž. Uvnitř je vyzdoben malbami tzv. Beuronské školy. Na rozměrných freskách jsou vymalováni sv. apoštolové Petr a Pavel, Jan Křtitel, čeští patronové sv. Vojtěch, sv. Václav a sv. Ludmila, dále sv. Josef a další. V apsidě je obraz Matky Boží - Mater Dei a nad ní nástěnná malba trůnícího Spasitele. Nad vchodem do sakristie je obraz sv. Benedikta a sv. Scholastiky.

Hlavní oltář je z mramoru a stojí pod baldachýnem neseným čtyřmi sloupy. Po obou stranách oltáře jsou sochy Panny Marie a archaděla Gabriela. Na levé stěně presbytáře byla původně umístěna hudební kruchta s varhanami, ta však po odkoupení kláštera poštou byla zazděna a varhany byly přemístěny na zasklenou emporu v západní části kostela. Presbytář od lodi udděluje bohatě zdobená mřížka. Za oltářem stojí v půlkruhu chórová lavice. Za zmínku stojí i nově pořízený lustr, který je zčásti přesnou kopií původního, zčásti byly použity původní díly. Tvoří jej tři prstence umístěné nad sebou.

V postranní lodi stojí kamenný oltář. Za povšimnutí stojí reliéf, který je na stěně pod oltářní menzou.

Beuronská škola pochází z benediktinského kláštera Beuronu v Bádensku-Württembersku (SRN). Mniši se tehdy (sedmdesátá léta 19. století) zabývali myšlenkou, jak očistit a pozvednout církevní umění té doby. Inspiraci nalezli v umění starého Egypta, Řecka a Asýrie. Malby mají přísné uspořádání - ve středu všeho je Ježíš Kristus, vše ostatní je mu jakoby podřízeno. Zakladatelem umělecké školy byl P. Desiderius Lenz (1832 - 1928).

Do českých zemí se beuronští mniši dostali během Bismarckova kulturního boje - podobně jako Josef II. pokládal kláštery za neužitečné instituce a rušil je. Tak byl zrušen i beuronský klášter. Po několikaletém putování dospěli mniši do Prahy, kde jim tehdejší arcibiskup Schwarzenberg vymohl místo v Emauzském klášteře, který si upravili v duchu své umělecké školy.