Adventní duchovní obnova
15.12.2012 - 1.1.2013
"Víra a život"
„Víra a život"
Benedikt XVl. – Deus caritas est
1. ,,Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm" (1 Jan
4,1'6). Tato slova prvního listu svatého apoštola Jana vyjadřují obzvláště zřetelně
jádro křesťanské víry, tedy křesťanský obraz Boha, a také z toho vyplývající obraz
člověka i jeho životní cesty. Ve stejném verši nám kromě toho Jan nabízí, abychom
tak řekli, určitou souhrnnou formulaci křesťanské existence: „My, kteří jsme uvěřili,
poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám."
Uvěřili jsme v Boží lásku – právě tímto způsobem může křesťan vyjádřit základní
rozhodnutí svého života. Na počátku křesťanského života není určité etické
rozhodnutí nebo nějaká velká idea, nýbrž setkání s událostí, s Osobou, která otevírá
před životem nový obzor a dává mu rozhodující zaměření. Jan ve svém evangeliu
vyjádřil zmíněnou událost následujícími slovy: „Bůh tak miloval svět, že dal svého
jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný"
(Jan 3,16).
Benedikt XVl. – Porta fidei
13. Rozhodující význam bude v tomto roce mít návrat k dějinám naší víry, v nichž se
prolínají neprobádatelné hlubiny svatosti a hříchu. Zatímco první z nich dosvědčuje
nesmírný přínos, který pro růst a rozvoj celého společenství znamenalo svědectví
života jednotlivých mužů a žen, hřích musí v každém člověku vyvolat upřímné a
trvalé dílo obrácení a umožnit mu tak, aby zakusil Otcovo milosrdenství, které se
nabízí všem lidem.
Během této doby budeme muset mít zrak upřený na Ježíše Krista, neboť „od něho
naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti" (Žid 12,2), v něm všechny strasti a
tužby lidského srdce nacházejí své naplnění. Radost lásky, odpověď na drama
utrpení a bolesti, síla odpuštění tváří v tvář urážce a vítězství života nad prázdnotou
smrti: to vše nachází svou plnost v tajemství jeho vtělení, v tajemství toho, že se stal
člověkem a sdílel s námi naši lidskou slabost, aby ji proměnil mocí svého
zmrtvýchvstání. V tom, který pro naši spásu zemřel a znovu vstal k životu, se v plném
světle představují příklady víry, které tyto dvoutisícileté dějiny naší spásy provázely.
Pro svou víru přijala Maria andělovo slovo a uvěřila zprávě, že se ve své poslušnosti
a oddanosti má stát Matkou Boží (srov. Lk 1, 38). Při návštěvě Alžběty předložila
Nejvyššímu svůj chvalozpěv za úžasná díla, která učinil těm, kdo v něj důvěřují (srov.
Lk 1, 46-55). S radostí a rozechvěním porodila svého jediného Syna a uchovala
přitom své panenství neporušené (srov. Lk2,6-7). S důvěrou ve svého manžela
Josefa utekla s Ježíšem do Egypta, aby ho zde uchránila před Herodovým
pronásledováním (srov. Mt 2, 13-15).
Se stejnou vírou následovala Pána při jeho hlásání a zůstala s ním i po celou cestu
na Golgotu (srov. Jan 19,25-27),
Pro svou víru Maria okusila plody Ježíšova zmrtvýchvstání a uchovávala všechny
vzpomínky ve svém srdci (srov. Lk 2, 19.51). Poté je předala Dvanácti, když byli
společně s ní shromážděni ve večeřadle a očekávali Ducha Svatého (srov. Sk 1, 14;
2,14).
Skrze víru opustili apoštolové všechno a vydali se následovat svého Pána (srov. Mk
10,28). Uvěřili slovům, jimiž on hlásal Boží království, přítomné a uskutečněné v jeho
osobě (srov. Lk 11, 20). Žili ve společenství s Ježíšem, který je vedl svým učením a
předával jim nová pravidla života, podle nichž měli být po jeho smrti poznáni jako
jeho učedníci (srov. Jan 13, 34-35).
Pro svou víru se vydali do celého světa, následovali příkaz zvěstovat evangelium
všemu tvorstvu (srov. Mk 16, 15) a nebojácně všem lidem hlásali radost ze
zmrtvýchvstání, jehož byli věrnými svědky.
Pro svou víru utvořili učedníci první společenství, shromáždili se kolem učení
apoštolů, v modlitbě a ve slavení eucharistie, a všechen svůj majetek dali k dispozici
celému společenství, aby tak pomohli bratřím v nouzi (srov. Sk 2, 42-47).
Pro svou víru obětovali mučedníci život a vydali svědectví o pravdě evangelia, která
je proměnila a umožnila jim dosáhnout toho největšího daru lásky, schopnosti
odpustit svým nepřátelům.
Pro svou víru zasvětili muži a ženy své životy Kristu, opustili všechno a rozhodli se
pro život v prostotě evangelní poslušnosti, chudoby a čistoty, které jsou konkrétními
znameními čekání na Pána, jenž se neopozdí. Pro svou víru podnikali nesčetní
křesťané kroky na podporu spravedlnosti, aby tak uvedli do praxe slovo svého Pána,
jenž přišel hlásat osvobození utiskovaných a milostivé léto pro všechny (srov. Lk 4,
18-19).
Pro svou víru vyznali muži a ženy všech věků a století, ti, jejichž jména jsou
zapsána v knize života (srov. Zj. 7, 9; 13, 8), jak krásné je následovat Pána Ježíše
všude tam, kde byli povoláni vydávat svědectví o svém křesťanství: v rodině, na
pracovišti, ve veřejném životě, při uplatnění svých jedinečných darů a ve službě, k
níž byli povoláni.
Pro svou víru žijeme i my: vyznáváme-li, že Pán Ježíš je přítomný v našich
životech i v dějinách.
7. …Víra roste tehdy, je-li prožívána jako zkušenost přijaté lásky a předávána dál
jako zakoušená milost a radost. Díky ní může náš život vydávat plody, neboť víra
rozšiřuje naše srdce v naději a umožňuje nám, abychom vydávali životodárné
svědectví: ano, otevírá srdce a duše těch, kdo odpovídají na Pánovo pozvání, aby
přilnuli k jeho slovu a stali se jeho učedníky. Jak potvrzuje svatý Augustin, věřící se
„posiluje vírou“.
…Jedině skrze víru tedy víra roste a posiluje se. Neexistuje jiná možnost, jak získat
jistotu ohledně svého života, než se svěřovat stále dokonaleji do náruče lásky, která
se zdá být vždy větší, neboť má svůj původ v Bohu.
Duchovní obnovu vedl vyšehradský kanovník Mons. Aleš Opatrný.
Synoda
