Dopis do farností
24.10.2020
Sekretariát GV Wasserbauera
Vážení a milí spolubratři kněží a jáhnové,
od dnešního rána vstoupilo v platnost nové Usnesení Vlády ČR, které má dopad také na naši službu a život církve v ČR, a které by mělo platit do 3. listopadu 2020 včetně.
Podle tohoto Usnesení mohou pobývat na veřejně přístupných místech nejvýše 2 osoby, s výjimkou členů domácnosti či zaměstnanců vykonávajících práci pro stejného zaměstnavatele. Z toho vyplývá, že není možné mít mši sv. ani pro dosud možných 6 osob. Na případné veřejné bohoslužbě může tedy být pouze celebrant + max. 1 osoba (+ pochopitelně ti, kteří zajištují bohoslužbu nebo případně její přenos). Toto se netýká bohoslužeb uzavřených skupin lidí (např. klášterních komunit). Ale zde je třeba zvlášť zdůraznit snahu o minimalizování rizika nákazy.
Svatby nebo pohřbu se nemůže účastnit více než 10 osob.
Dovolím si připojit výzvu, se kterou se k nám včera obrátili všichni biskupové Čech a Moravy: „Protože není možné společně slavit Eucharistii, povzbuzujeme všechny kněze, aby stáli lidem nablízku, byli k dispozici pro individuální duchovní péči, zajistili otevření kostelů pro soukromou modlitbu všude, kde je to možné, a byli k dispozici posloužit svátostmi jednotlivcům.“
Je také jistě dobré streamovat bohoslužby, které budete sloužit, abyste i touto formou oživovali a posilovali společenství ve farnosti.
Povzbuzujte také prosím ke společné modlitbě růžence za ukončení pandemie každý den ve 20 hod.
Na dnešní den připadá památka sv. Jana Pavla II., jehož 100. výročí narození si v letošním roce připomínáme. Dovolte mi nabídnout Vám k osobnímu zamyšlení nad situací, kterou prožíváme, myšlenky tohoto velkého papeže.
Církev, vedená láskou Krista, Spasitele člověka, neváhá hlásat, že „člověk nemůže uniknout sám sobě, ani místu a úkolu, které mu přísluší v pozemském životě“, nemůže se stát otrokem věcí – materiálního bohatství, bezuzdných radovánek a neomezené touhy po moci. Stejně tak nemůže podlehnout systémům a ideologiím, které omezují jeho důstojnost, neboť je svobodnou bytostí a člověkem zodpovědným za to, že byl stvořen k obrazu a podobenství Božímu. Člověk nemůže zamlžit své povolání k transcendentálnosti, a stejně tak mu nikdo nemůže tento rozměr odepřít. Zkrátka, člověka nelze pochopit bez jeho otevřenosti Bohu, bez následné náboženské dimenze. Člověk je sám sobě tajemstvím, což lze objasnit a odhalit pouze ve světle Krista Spasitele. (Burundi, 5. září 1990)
Během staletí církev nikdy nezapomínala na Pánova naléhavá doporučení, že máme navštěvovat nemocné, motivovaná základním principem identity – návštěva nemocného se rovná poctě prokázané samotnému Pánu.
Ježíš osobně zakusil utrpení, a dokonce si z lásky k nám pro sebe vybral formu nejbolestivější. Vždy měl zvláštní pochopení pro nemocné – přibližuje se k nim, aby léčil jejich tělo i duši, a nemocní, jakoby vedení instinktem, byli k němu přitahování, jakmile ho uviděli. Od té doby, podle Kristova vzoru, takto jednali i svatí a skuteční křesťané. Církev věřící na této cestě vždy podporovala, stejně jako po dva tisíce let podporoval náboženské kongregace a iniciativy změřené výhradně na podporu nemocných.
Církev osvícená božským slovem Kristovým ví, že právě utrpení spolu s modlitbou může zachránit svět. Církev podporuje rozvoj medicíny v oblasti efektivní léčby nemocí fyzického rázu. Zároveň vyzývá nemocné, aby bolest, kterou prožívají, nabídli Bohu jako oběť očištění a dar spásy.
Bůh není od trpících nikdy daleko. Chceme-li si to sami vyzkoušet, musíme tento fakt umět odhalit. Velmi bolestné utrpení je současně nejlepším způsobem, jak změnit svůj hodnotový žebříček, pochopit prázdnotu pozemských statků a objevit neutuchající bohatství Boží, jež se následně mění na sílu a zdroj radosti.
Prostřednictvím nemocných a postižených se setkáváme se samotným Pánem. Chtěl bych, aby vám mohl v souvislosti s vaším přístupem k těmto bližním říci: „Byl jsem na obtíž, a vy jste mi pomohli, byl jsem neužitečný, a vy jste mě ocenili, byl jsem zohavený, a vy jste uznali mou důstojnost, byl jsem od narození nemocen, a ujali jste se mne.“
Nemocní a staří, postižení a lidé odkázaní na pomoc druhých nám zvláštním způsobem dávají najevo, jak jeden druhého potřebujeme a jak úzce jsme navzájem propojeni. Vzbuzují v nás solidaritu s bližními až do krajnosti a lásku k němu... Nemoc a utrpení jsou vždy těžkou zkouškou. A i když se může zdát nepochopitelné, svět bez nemocných by byl chudší: chudší o lidský přístup k bližnímu, chudší o nesobeckou, a někdy dokonce heroickou lásku. (Treviso, 16. června 1985)
---------------
Pokud si v těchto dnech najdete více času na četbu, dovolím si Vám ještě doporučit apoštolský list sv. Jana Pavla II. z 11. února 1984: Salvifici doloris.
Děkuji Vám za Vaši službu a denně na Vás pamatuji v modlitbě! Bůh Vám žehnej!
Mons. ThLic. Ing. Zdenek Wasserbauer, Th.D.
pomocný biskup a generální vikář
Arcibiskupství pražské
Hradčanské nám. 56/16
119 02 Praha 1
tel.: 220 392 123
Synoda
